Diagnostika aut se za posledních deset let stává stále častějším pojmem. Jde o činnost, kdy se nastavují elektronická zařízení na autě a není výjimečná situace, kdy se právě díky diagnostice objeví skrytá závada auta.
Pokrok jde stále dopředu, dnes nebudeme však mluvit jako tradičně o pneumatikách, nicméně v automobilovém průmyslu zůstaneme. Podíváme se podrobněji na elektroniku pod kapotami aut…
Stále ve více vozech jsou elektronické řídící jednotky (Electronic Control Unit, tedy ECU). Tyto malé součástky se starají o hodně systémů – řídí samotný motor, v případě nárazu nafukují airbagy, dále ovládají bezpečnostní systémy ABS a ESP, řídí i navigaci, pokud jí automobil má integrovanou, starají se o nastavení sedadel klimatizace a tak dále.
Je to poměrně nová záležitost, ve staré škodovce byste řídící jednotku hledali marně. Jak však říkají zkušení motoristé, v nových autech je pro změnu marná snaha cokoliv složitějšího opravit doma. To je sice pravda, nicméně díky elektronice se zlepšila bezpečnost i funkčnost automobilů. A elektronika odhalí i závady, které by sebelepší mechanik běžným okem nenašel.
Standard už je na světě
Trochu problém bylo, že neexistoval standard, který by automobilky musely plnit. Každý koncern tak měl vlastní řešení. To komplikovalo práci autoservisům i majitelům netradičních značek vozů. Někdy měl takový motorista štěstí, že je jeho vůz co se řídící jednotky týká kompatibilní s jinými vozy, jindy ale odjížděl s nepořízenou. Trochu pořádku do této oblasti vnesl však v roce 1996 v USA standard OBD II (On board diagnostics II). V ostatních kontinentech včetně Evropy začala tato standardizace později, nicméně od roku 2006 už je celosvětově. Zjistit, zda si vůz s danou diagnostikou poradí, se dá díky samolepce „OBD II CERTIFIED“ na vnitřní straně kapoty.
Jdeme měřit!
A jak funguje diagnostika? Je třeba se přes normovaný konektor připojit s notebookem a příslušným programem, případně s ručním diagnostickým přístrojem. A pak už jen sledovat data z vozu, které poskytnou informace i o případných závadách. Zatímco u ručních přístrojů lze pouze číst a odstraňovat záznamy o závadách, notebook má daleko větší možnosti. Jedná se o nejrůznější nastavování, čtení hodnot z dalších čidel ve voze, sledování grafu živých dat nebo ukládání naměřených hodnot.
Samotná diagnostika prý není nic složitého, říkají mechanici. Připojí se konektor pod palubní deskou a pak už stačí vzít do ruky notebook (či ruční přístroj) a sledovat údaje. Tato data se souhrnně nazývají diagnostické protokoly. Každý protokol využívá jiná automobilka, norma je však jednotná. Zde se dá očekávat, že po povinnosti podpory protokolu CAN (Controller Area Netork) v USA se tento požadavek rozšíří po celém světě.
A poté, co je propojení úspěšné, se již zle vrhnout na nastavování, nebo chcete-li, na chiptuning. Je libo zvýšit výkon či snížit spotřebu auta? Pár kliknutí na notebooku a charakteristiky vozu lze změnit k nepoznání. A pokud někdy v budoucnu poznáte, že to není ono, lze vše poměrně snadno vrátit zpátky.